Xue vzpomíná na to, jak se dokázal během teambuildingových sezení, které vedl, soustředit. Jednou z aktivit, které často se svými klienty dělal, bylo horolezectví – aktivita, při které se musel plně soustředit. Byl zodpovědný za to, jestli jsou popruhy bezpečně utaženy, helmy nasazeny a za to, aby se nikdo nezranil. Neustále musel dopředu předvídat a reagovat na potřeby každého jednotlivého účastníka. Skoro jako by jeho mysl dokázala pracovat pod tlakem ještě lépe: „Stačilo se zpozdit o pár sekund a bylo by pozdě – já jsem byl ale rychlý!“.

Xue vyzýval své klienty k překonání strachu, k tomu, aby si věřili a aby překračovali své limity. A oni na něj reagovali s nadšením. Každý jeden úspěch vedl k dalšímu a dvě dekády velmi rychle uplynuly v kolotoči dlouhých pracovních dnů, letišť a hotelových pokojů. Roky dával k dosažení svých ambiciózních cílů vše, co měl. A během celé této doby mu jeho kognitivní schopnosti sloužily plně. Logicky smýšlející, konstruktivní, precizní a velmi vnímavý – to byla slova, kterými popisoval své vlastnosti. Čas běžel dál a on s ním. 

Kdy začal ztrácet půdu pod nohama? Bylo to postupně během roku 2016. Dříve se dokázal naplno ponořit do práce se svými klienty. Se svými kolegy se pak smál a bavil na konci pracovního dne. Teď se během sezení koukal na hodiny a doufal, že brzy skončí. Radši se místo společného jídla s kolegy vytratil do svého hotelové pokoje. A začal mít pochybnosti – pochybnosti o sobě, jestli je dostatečně dobrý. Jestli je stále schopný zvládat svou práci. 

Svůj stav si vysvětloval jako prostou únavu. Byla to ale zvláštní únava, interakce s okolním světem se stávala bezvýznamnou. A do jeho vnitřního světa začala pronikat zneklidňující myšlenka. Aby zmírnil své obtíže, v jeho okolí musel být absolutní klid. Vzal si neschopenku. Doma se obehnal neviditelnou hradbou a postupně tichnul. A když jeho mladší dcera začala tancovat nebo zpívat, jeho nenadálý hněv ji vyděsil. Jeho žena se mu snažila pomoci, místo toho ji ale odstrčil. Potom už s ní nemluvil vůbec a ona se rozhodla se spolu s jejich dcerou odstěhovat pryč ke své rodině.

Teď byl sám. 

Odtáhl se od svého okolí, co nejdál to šlo. Ale stejně se nedokázal odtáhnout dostatečně daleko. Děsivá myšlenka byla silnější a silnější. „Cítil jsem tíhu na srdci,“ říká Xue. A ta tíha byla tak intenzivní, že mu skoro znemožňovala dýchat. Vnitřní hlas mu našeptával dokola to samé řešení: jsi tak unavený. Není tu nic, proč bys tu zůstával. Vylez na skálu, tentokrát bez helmy a popruhů. Vylez až nahoru. A pak skoč. 

Xueho manželka se sice odstěhovala, ale ještě nad svým manželem nezlomila hůl. Jeden den se jí povedlo přesvědčit ho ke společné večeři v barbecue restauraci. A tam v té restauraci to bylo poprvé, co Xue promluvil o věcech, které do té doby schovával. O tom, že nerozuměl tomu, proč tak trpí. Jeho manželka ale měla tušení. Jedna z jejích kolegyň z práce totiž spáchala sebevraždu – a trpěla depresí. Trvala na tom, aby Xue navštívil lékaře. Doktor si vyslechl jeho líčení bezesných nocí, výčitek, strachu z neúspěchu a o jeho nebezpečném vnitřním hlasu. Xue si dodnes pamatuje závěr, který doktor konstatoval: „Trpíte závažnou formou těžké depresivní poruchy,“ řekl a dodal: „ale pomoc tu pro vás je“.

Když se Xue začal pomalu zotavovat, bylo to tak přesvědčivé, že se tomu bál uvěřit. „Cítil jsem, že z mého srdce odpadá tíha,“ říká. Od té doby pokročil ještě dál. Jeho žena a děti se přestěhovaly zpět domů a Xue si užívá jejich přítomnost. Vrátil se zpět do práce na zkrácenou pracovní dobu a podílí se na každodenním chodu společnosti.

Xue se ale přeci jen změnil. Rozhodl se proto dál již nepracovat s klienty, i když by si to přál. „Jak bych mohl?“ přemítá. Má problém si zapamatovat a zvládat komplikované situace, které jsou ale v rámci jeho povolání kritické. Když se Xue ohlédne zpět, chápe už, proč se to tak zhoršilo. Propast mezi nároky, které na sebe kladl a možnostmi, které byly v lidských silách, byla příliš velká. Xue měl pocit, že musí existovat spousta lidí, která zažívá to samé, co on. „Čínská ekonomika se vyvíjí velmi rychle, myslím si, že depresí musí trpět čím dál tím více lidí,“ říká. Také se domnívá, že velká část z nich trpí tak, jako trpěl on – tiše, nechápajíc, co se děje. 

A právě těmto lidem se rozhodl pomáhat. Člověk, kterému byla diagnostikována deprese, se většinou snaží dělat vše pro to, aby se to nikdo nedozvěděl. Za otevřenost se totiž platí. A v sázce je hodně i pro Xueho. On a celá jeho společnost jsou velmi respektovaní, tak ho to nutí ptát se sám sebe, co si asi lidé pomyslí, až se jeho příběh dozví. „Odsoudí mě a budou si myslet, že mě ovládají mé emoce? Anebo mi budou nadále důvěřovat s rozhodováním?“ to jsou otázky, na které nezná odpověď. Jeho posláním bylo v lidech probouzet to nejlepší z nich. Teď chce dělat to samé pro lidi, kteří trpí stejně, jako trpěl on. Proto chce být otevřený. 

“Musí tomu porozumět rodina,“ říká. „Lidé v depresi si nedokážou pomoci sami. Potřebují pomoc – profesionální pomoc."